Terénní pozůstatky menšího hradu nad úzkým údolím, ležící přibliž 1,3 km jihovýchodně od centra Žeranovic.
Žeranovice byly již ve druhé polovině 13. století centrem drobného alodního statku, který byl v rukou místní šlechty. V písemných pramenech se připomíná až v závěru 13. století V roce 1295 se v listině olomouckého biskupa Dětřicha připomíná Štěpán ze Žeranovic (de Jernowiz), který je jmenován mezi ostatními biskupovými leníky⁏ kromě alodních statků tak držel nějaký lenní statek na Holešovsku. O dva roky později, v roce 1297, se v listině Protivy z Doubravice připomíná jistý Matouš ze Žeranovic (de Geranowyz), která byl svědkem starší majetkové transakce, která byla odehrát před „řadou let“. Matouš tak mohl být předchůdcem zmíněného Štěpána, snad přímo jeho otec či jiný příbuzný. K roku 1322 se v Žeranovicích připomíná kostel, který byl filiálním kostelem holešovského farního kostela.
Další zpráva o Žeranovicích se váže až k roku 1342, kdy se markrabě Karel snažil rozšířit majetkové zázemí hradu Lukova a od paní Jitky ze Žeranovic a její snachy Anky koupil za 300 hřiven grošů ves Žeranovice s hradem či tvrzí (municio), dále ves Lhotu (Sirotčí či Rackovou?) Meziříčí, Thussob (patrně Tučapy), Markovu Lhotu a díl Lechotic. Kupní cena byla zajištěna platem 30 hřiven ze zvláštní berně plynoucí z královského města Uherského Brodu a zástavou tamního hospodářského dvora. Listina tak dokládá držitele statku v předchozím období – Jitka byla vdovou po Rackovi ze Žeranovic, Anka pak vdovou po jeho synovi Bohušovi. Karel současně vydal listinu, kterou potvrdil, že obě vdovy postupují ve prospěch Ančiných synů Racka, Parduse a Ješka ze Žeranovic všechny své nemovité i movité statky, jež drží nebo které získají (obě vdovy snad vystupovaly jako poručnice). Vzájemná souvislost obou listin není úplně jasná, druhá z nich patrně zajišťovala zejména nárok na dosud nesplacenou kupní cenu za žeranovský statek. Vladykové ze Žeranovic však plat 30 hřiven a dvůr v Brodě drželi ještě počátkem 15. století – markrabě Jošt v roce 1406 potvrdil Jan Pardusovi ze Žeranovic citovanou listinu roku 1342.
Další osudy žeranovského statku jsou poněkud nejasné⁏ samotný Lukov byl záhy markrabětem Karlem postoupen Šternberkům. Od 70. let 14. století se podle Žeranovic titulují příslušníci nižší šlechty, kteří zde drželi nějaké statky (snad jednotlivé díly). V roce 1373 se připomíná Hynek z Bouzova na Žeranovicích, jehož manželka Ofka v roce 1381 prodala svá práva (snad věno) na Žeranovicích Ondřejovi z Vičic. Deskový zápis z roku 1385 pak dokládá, že Žeranovice a Sirotčí Lhotu s panským sídlem (municio) vlastnil Hynek, rytíř litomyšského biskupa Albrechta ze Šternberka († 1380⁏ vlastnil nedaleký Količín), který prodal Petrovi z Vičic (bratr zmiňovaného Ondřeje), který se podle Žeranovic píše již v roce 1374. Petr statek prodal Mikulášovi z Labut. Mikuláš o dva roky později zajistil své ženě věno na Žeranovicích na šesti lánech ležících na tvrzi. Podle Žeranovic se psali také potomci původních vladyků – od roku 1374 se připomíná Pardus ze Žeranovic, který je patrně totožný s výše uvedeným Pardusem z roku 1342. Není však zřejmé, zda v Žeranovicích drželi ještě nějaké statky, nebo zda se nejedná jen o rodový predikát.
Na konci 14. století však Žeranovice již byly součástí količínského statku. Količín v roce 1349 nárokoval Štěpán ze Šternberka († 1357) jako své vlastnictví⁏ statek po něm zdědili jeho synové Albrecht, litomyšlský biskup († 1380), a jeho bratr Petr († 1397). Ti příslušeli k tzv. štěrnberské větvi rodu a svůj količínský statek v průběhu druhé poloviny 14. století rozšířili. Po Petrově smrti připadl jejich příbuzným na Lukově, Zdeňkovi a Janovi (Ješkovi) ze ŠTERNBERKA. Součástí tohoto statku byla ves Količín s tvrzí, vsí Míškovice, Mysločovice, Sazovice, Machová Lhota (dnes Machová), Hostišová Lhota (dnes Hostišová), Lechotice, Marková (dnes zaniklá), Žeranovice, Blazice a Racková.
Količínské panství však Šternberkové nedokázali udržet pohromadě. Ze začátku 15. století jsou doloženy žaloby týkající se některých vesnic včetně Količína. Podle Žeranovic se v té době psalo několik osob. Jsou mezi nimi i potomci původních vladyků (např. Jan Pardus ze Žeranovic); není však jisté, zda predikát odrážel jen starší tradici (což je pravděpodobnější), nebo zda v Žeranovicích podrželi nebo znovu získali nějaké statky. Kromě Parduse se podle Žeranovic psali jistý Alšík, Hynek a Helena a další osoby. Osudy žeranovického hrádku v této době nejsou jasné. Pokud byly Žeranovice (celé nebo větší část) součástí lukovského panství, hrádek patrně ztratil svoji rezidenční funkci. Jasnější údaje o majetkových poměrech dokládají až zemskodeskové zápisy ze začátku 16. století, kdy byly Žeranovice opět samostatným statkem. V roce 1509 prodali statek bratři Jaroslav a Václav ze SEZENIC BRATRŮM Václavovi a Vilémovi ze Strachnova; panské sídlo však v zápise není zmíněno. Teprve při dalším převodu v roce 1544, kdy Jan Januar ze Strachnova prodával žeranovský statek Onšovi ze Zástřizl, je v Žeranovicích výslovně jmenována tvrz – ta ale již nepochybně byla předchůdcem dnešního žeranovického zámku, který stojí v severozápadní části obce.
Zalesněné staveniště původního panského sídla v Žeranovicích zaujalo krátký terénní výběžek z terasy, tvořící severní patu plochého návrší Hrádek (281 m n. m.). Na severní straně terén předpolí mírně stoupá ke zmíněnému vrcholu Hrádek. Po východní straně je hrad ohraničen k severu klesajícím žlebem, na straně opačné pak je to stejným směrem se sklánějící svah, tvořící okraj úzkého údolí s vodotečí, které levobřežním přítokem nedalekého potoka Židelná. Toto údolí potom chrání staveniště ze severní strany. Západní závěr tohoto údolí je dnes tvořen zatravněným svahem naštěstí již nepoužívané skládky. Lokalita je dnes přístupná stezkou vedoucí od západu po hraně údolí; další komunikace je patrná v narušeném terénu dna údolí.
Jádro hradu má půdorys nepravidelného kosodélníku o stranách dlouhých přibližně 30-35 m. Jeho plocha, ohraničena poměrně ostrými hranami, mírně klesá k severu. Povrch jádra je pročleněn, zvláště u jižní a západní strany, poměrně výraznými prohlubněmi. Jejich původ lze dnes jen stěží přesvědčivě spojit s pozůstatky staveb či s dlouhými zásahy. Další výrazná prohlubeň je situována uprostřed jádra. Jižní čelo jádra je projmuto dlouhým narušením, u severního jsou pak patrny pozůstatky recentní sondy. Na některých místech, zvláště u východního a západního okraje, jsou zřejmě dochovány pozůstatky obvodové hradby. V prostoru hradního jádra ani celého areálu nebyly zjištěny pozůstatky na vápennou maltu budované architektury, propálená mazanina svědčí pro existenci lehčích konstrukcí. Popsané jádro je po celém svém obvodu obklopeno širokým příkopem. Dno jihojížní části leží výš, západní i východní úseky mírně klesají k severu. Kromě jižní strany je příkop po vnější straně provázán valem, nad údolím poměrně nízkým. Na jižní straně vystupuje z vnějšího svahu příkopu dvojice snad recentních nerovností. Jižní předpolí hradu včetně předpokládaného úseku valu je zcela srovnáno zemědělskou činností. Ve svahu východně od jádra je v horní části pod recentní terasou, patrný starší terasový útvar, pod ním pak jakési valové těleso s přerušením uprostřed. Na severní straně pod okružním valem je situace pozměněna recentním kamenolomem, který zde obnažil pískovcovou skalní stěnu.
Velmi zajímavé a starobylé sídlo představující předchůdce pozdější žeranovské tvrze, jehož počátky sahají do druhé poloviny 13. století, bylo zbudováno z lehčích (roubených, hrázděných) konstrukcí s hliněnými omítkami. Jak prokazují výsledky archeologického výzkumu J. Kohoutka, tyto konstrukce byly vystavěny na kamenných podezdívkách, budovaných na hliněnou maltu. Je možné, že vstup do hradu byl na jižní straně, snad v místech druhotného narušení. Rovněž je pravděpodobné, že v jižním předpolí existovalo předhradí, jehož nadzemní pozůstatky byly později zcela odstraněny zemědělskou činností. Vzhledem k tomu, že sídlo existovalo v období od závěru 13. do poloviny 15. století, lze předpokládat, že prošlo složitějším stavebním vývojem. Podobu sídla, ani jeho případný vývoj dnes ale nejsme schopni rekonstruovat.
(autoři Dalibor Janiš a Radim Vrla)
Dalibor Janiš – Radim Vrla a kolektiv. Hrady Zlínského kraje: III.43. Žeranovice, vyd. Tiskárna Grafico s.r.o., 2018. 333. ISBN 978-80905794-4-6.